Jeho dech líbá, mrazí, pohladí,
načechrá i to lesní kapradí.
V komíně zpívá nám písně, co umí jen on,
jeho síla dokáže rozeznít nejeden zvon.
Cuchá Ti vlasy a šimrá ve tváři,
a obrací stránky v mém skicáři.
Je to šprýmař, rád si s námi hraje,
najednou rozběhne se do celého kraje.
Je ale i krutý a nelítostný jeho dech,
vyvolává strach v nás všech.
To když probudí se ve špatné náladě,
všeho čeho dotkne se zničí...
Copak dalšího je na řadě?
Vítr...
Chová se k nám, jak je mu libo.
A mnohdy si to i zasloužíme.
Ptáš se proč?
Vážně nevíš?
Vždyť přírody si vážit neumíme!!
Vlasta Voborníková
